1. Typ neplnovýznamového slovesa, v tradiční gramatice zprav. řazený mezi ↗pomocná slovesa. Školské mluvnice uvádějí výčet (mít, moci, muset, smět, chtít) a to, že jde o slovesa pomocná, reflektují v tom, že spojení [m.s. + inf. skupina], v němž může být inf. slovesa plnovýznamového (moci odejít) n. slovesa sponového (moci být impertinentní / učitelem) n. slovesa modálního (moci chtít odejít / chtít být opálený / učitelem) n. slovesa fázového (moci chtít začít pracovat / být slušný / učitelem) hodnotí jako jeden (tzv. složený) větný člen, např. přísudek (Tatínek mohl odejít), podmět (Bylo by příjemné moci odejít) aj.

Tradičně se uvádějí tyto morfosyntaktické vlastnosti m.s.: (a) pojí se pouze s inf., nikoli s vedlejší větou; (b) nelze je rozvíjet nominální skupinou; (c) netvoří imper.; (d) netvoří pasivum (srov. kontrast: Petr musel zaplatit pokutu – *Petrem bylo museno zaplatit pokutu, nýbrž: Pokuta musela být zaplacena Petrem × Petr odmítl zaplatit pokutu – Petrem bylo odmítnuto zaplatit pokutu, nikoli: *Pokuta odmítla být zaplacena Petrem); (e) nemá vidový protějšek; (f) netvoří ↗dějové substantivum ani ↗verbální substantivum; (g) je možné samostatně rozvíjet m.s. a inf. plnovýznamového slovesa ([Sám chtěl] zůstat × Chtěl [zůstat sám]; [Včera mohl] [odejít už dnes]; (h) m.s. i inf. je možné samostatně negovat (Mohu nepracovat – Nemohu pracovat – Nemohu nepracovat). Z těchto vlastností se dedukuje:

(i) syntaktická struktura spojení m.s. + inf. slovesa plnovýznamového: z vlastností (a) ‒ (f) to, že spojení tvoří jeden větný člen (✍Panevová & Benešová ad., 1971; Grepl v ✍SČ, 1998), z vlastností (g) ‒ (i) naopak to, že spojení je syntakticky dvoučlenná konstrukce, a tedy že inf. skupina je předmětem (✍Svoboda, 1962; Šmilauer v ✍NS, 1969); do jisté míry podobné vlastnosti mají ↗fázová slovesa;

(ii) sémantická struktura spojení m.s. + inf. slovesa plnovýznamového: v č. pracích se toto spojení pokládá za jeden člen sémantický, v němž m.s. představuje modální modifikátor, v pracích cizích se m.s. pokládají častěji za slovesa plnovýznamová, a tedy i za sémantickou jednotku (často se to zdůvodňuje tím, že přidělují aktantům sémantické role).

Na základě vlastností (a) ‒ (i) se rozlišují prvotní/základní/vlastní m.s., která mají maximum z množiny vlastností (a) ‒ (i): muset, mít, moci, smět, a m.s. v širším smyslu, která mají některé vlastnosti, které vlastní m.s. postrádají (chtít, umět, dovolit si, hodlat aj.; např. tvoří verbální substantivum (chtění), trpné participium (chtěný), spojují se s prefixy a s reflexivem (zachtít se, odhodlat se) aj.). Zatímco vlastní m.s. vyjadřují (ve svém základním významu) vždy jen informaci o nutnosti, možnosti realizace děje/stavu n. vůli konatele k provedení děje/stavu vyjadřovaného plnovýznamovým slovesem, m.s. druhé skupiny mohou vedle tohoto modálního významu vyjadřovat i významy jiné, ekvivalentní s významy vyjadřovanými plnovýznamovými slovesy: Umí // Může_mod napovídat × Umí // Naučil se_{plnovýz. sl.} básničku.

Existuje velké množství pokusů o sémantickou klasifikaci m.s. a o popis funkcí m.s. ve větě. Konsenzus dnes panuje v tom, že m.s. ve větě vyjadřují: (a) nutnost a možnost realizace děje/stavu vyjadřovaného inf. skupinou: Petr musí / může jít na vyšetření = ‘je (na základě nějakých okolností) nutné / možné, aby Petr šel na vyšetření’, event. v některých pojetích (i v české jazykovědě) i záměr někoho realizovat děj (Petr chce jít na vyšetření); (b) postoj mluvčího k realizaci děje: Petr musí jít na vyšetřeni = ‘já považuji (na základě nějakých okolností) za nutné, aby Petr šel k lékaři’; (c) stupně jistoty mluvčího o pravdivosti věty n. její části: Petr musel jít na vyšetření = ‘já považuji (na základě nějakých okolností) za vysoce pravděpodobné, že Petr šel k lékaři’; viz ↗modalita. Někteří autoři mluví explicitně o třech funkcích/významech m.s., a to (a) o deontické, (b) dynamické a (c) epistémické (✍Palmer, 1979), u nás Grepl v ✍SČ (1998) mluví o funkci deskriptivní (a), preskriptivní (b) a epistémické (c); jiní autoři (zahraniční) uznávají jen dvě funkce, a spojují většinou (a) a (b) pod názvem deontická funkce, odlišujíce ji od (c) epistémické funkce. Toto dichotomické sémantické dělení má podle některých autorů oporu v syntaxi: podle častého názoru jsou (v rámci generativní gramatiky) m.s. s interpretací (a) tzv. slovesa ↗kontroly, zatímco m.s. s interpretací (c) jsou tzv. slovesa ↗nadzvednutí; viz např. ✍Kosta (2001); k tomu viz 2.

Vymezování významu m.s. v zahraničí většinou vychází z logických a logickosémantických pozic (viz 2), u nás se spíše opírá o jaz. kategorie. Pod vlivem logických prací n. z interně jazykových důvodů (např. vzhledem k negaci m.s., viz ↗modalita) se většinou rozlišují m.s. vyjadřující nutnost (muset, mít) a možnost (moci, smět) a proti nim se staví m.s. obsahující rys lidské vůle (chtít, hodlat); u nás např. Čejka v ✍MČ 3 (1987:269–271). ✍Panevová & Benešová ad. (1971) v rámci ↗FGP základní významy m.s. charakterizují takto: nutnost: muset = debitiv, mít = hortativ, možnost: moci = posibilitiv, dovést = fakultativ, smět = permisiv, hodlání/chtění: chtít, hodlat = volitiv. O typicky strukturalistické postižení obecných (invariantních) významů se pokusila ✍Běličová (1983), přičemž (jako řada dalších autorů) předpokládá, že m.s. mít se od muset liší přítomností dalších sémantických rysů, a podobně i smět od moci. Pod vlivem prací Benešové (např. ✍Benešová, 1973) se v č. lingvistice pro jejich postižení využívá pojmu ↗původce modality. O vzniku m.s. v rámci teorie ↗gramatikalizace viz ↗modalita; pro slovanské jaz. viz např. ✍Hansen (2001). V č. jazykovědě se zatím při výzkumu m.s. nevyužila teorie ↗sémantických map; pro slovanské jaz. viz ✍de Haan (2005); popis m.s. z typologického hlediska viz např. ✍de Haan & Hansen (2009).

Funkční strukturalismus registruje taky případy, kdy je interpretace pragmatických efektů m.s. odvoditelná z jejich sémantiky a diskurzu, v němž je m.s. užito. Např. sloveso muset na základě významu ‘nutnost‘ je v diskurzu A interpretovatelné jako výraz méně zdvořilý než sloveso moci s významem ‘možnost’ (maxima ‘dej možnost výběru’ / ‘neomezuj chování druhého’): Musíš se oholit × Můžeš se oholit. V diskurzu B (např. když má mluvčí návštěvu) je ovšem v hostitelově větě Musíte si dát ještě dvě deci m.s. muset hostem interpretovatelné jako zdvořilé vyjádření, zatímco věta Můžete si dát ještě dvě deci by byla hostem interpretována jako nezdvořilá.

2. Sloveso vyjadřující ↗modalitu. Za základní (primární) m.s. se považují slovesa vyjadřující nutnost či možnost: muset, moci, smět, popř. mít ve svém modálním významu. V širším smyslu se za m.s. považují i slovesa vyjadřující touhu, záměr, či schopnost (např. chtít, potřebovat, hodlat, umět), v nejširším smyslu pak i tzv. postojové (attitude) predikáty (např. věřit, doufat, slíbit). Společným formálněsémantickým rysem všech těchto sloves je, že vyjadřují kvantifikaci přes možné světy, přičemž „jádrem kvantifikace“ (quantificational nucleus) je interní infinitivní či větný argument slovesa. Např. věta Karel potřebuje ležet je pravdivá, jsou-li všechny možné světy odpovídající Karlovým potřebám v daném okamžiku takové, že v nich Karel leží. Na druhou stranu se tyto kategorie, jakožto i jednotlivá slovesa v rámci těchto kategorií, liší v mnoha syntaktických i sémantických ohledech. Pro příklad – některá m.s. se pojí pouze s infinitivy (všechna základní m.s.), jiná jen s finitními vedlejšími větami (např. věřit, doufat) a konečně některá s oběma formami (např. chtít, slíbit). Z těch, co se pojí s infinitivy, lze rozlišit m.s. typu ↗nadzvednutí (pravděpodobně všechna základní m.s.) a m.s. typu ↗kontroly (např. slovesa vyjadřující touhu či záměr). Další rozdíly souvisejí s druhy modality, jež mohou m.s. vyjadřovat: základní m.s. jsou vesměs z tohoto hlediska neutrální („podspecifikovaná“), mohou tedy vyjadřovat jak epistémickou modalitu, tak i např. deontickou, perifernější kategorie m.s. jsou naopak z tohoto hlediska často velmi specifická (např. chtít vyjadřuje pouze tzv. ↗bouletickou modalitu). Analýzy m.s. se zpravidla věnují základním m.s.

1 Morfosyntax

Základní česká m.s. jsou po formální stránce slovesa na pomezí ↗lexikálních kategorií a ↗funkčních kategorií (viz např. ✍Kyncl, 2008, který je řadí do kategorie „malé“ či „lehké“ v („little/light“ v)). Mezi vlastnosti, které je řadí do lexikální kategorie, patří jejich konjugace, schopnost tvořit infinitiv či ‑l‑ové participium, schopnost pojit se s různými auxiliáry (musel jsem, budu muset, musel bych), schopnost nést negační prefix (nemuset). Vlastnosti řadící m.s. mezi kategorie funkční jsou např. neschopnost tvořit pasivní participium (*musen), nominalizace (^??musení) či neschopnost vyjadřovat vid či aktionsart a s tím úzce spojená neschopnost pojit se s verbálními prefixy (*domuset), popř. sufixy (*musívat; srov. mívat, které však postrádá modální význam), absence imperativu (*měj číst × měj se dobře). Ze syntaktického hlediska je k funkčním kategoriím řadí jejich vlastnost obligatorní ↗restrukturace (restructuring), což v taxonomii ✍Wurmbrand(ové) (2001) odpovídá tomu, že jejich komplementem může být jen velmi „malá“ struktura, např. VP či TP, nikoliv však CP (pro č. viz ✍Medová, 2000, a ✍Dotlačil, 2004). To se projevuje např. tím, že komplementem základních českých m.s. je vždy infinitiv, a tedy nikdy finitní klauze (Musel spát × *Musel, že spí / bude spát / aby spal / …), n. tím, že tento infinitiv neposkytuje funkční strukturu nutnou pro umístění pronominálních klitik, které tím pádem obligatorně „stoupají“ do funkční struktury slovesa nadřazeného: Marie ho musela podepsat × *Marie musela {ho} podepsat {ho}; srov. Marie se {ho} rozhodla {ho} podepsat {ho}.

Kromě infinitivních komplementů se některá m.s. mohou pojit s komplementy nominálními (např. Murakamiho můžu, ale Browna teda fakt nemusím), či také příslovečnými určeními vyjadřujícími směr (Musím do Prahy, Nemůžu domů, srov. *Musím v Praze). Zatímco v případě nominálních komplementů je užití m.s. velmi stylově příznakové a jejich význam citelně posunutý (odpovídají významu (ne)mít rád) (viz ↗degramatikalizace), v případě příslovečných komplementů jde o standardní hovorový prostředek a význam m.s. zůstává v zásadě nezměněný (epistémická čtení jsou však v tomto případě vyloučena, viz ✍Rubinstein(ová) 2012). Neverbální komplementy m.s., zejm. druhého typu, jsou často analyzovány jako skryté verbální fráze, jejichž hlavou je foneticky nevyjádřené sloveso z určité uzavřené třídy, nejčastěji sloveso pohybu (např. ✍van Riemsdijk, 2002, srov. ✍Kyncl, 2008: kap. 5); viz také ↗elipsa verbální fráze.

Zásadní teoretickou otázkou je, jsou-li m.s. slovesa kontrolová, n. slovesa nadzvednutí. V prvním případě, ilustrovaném v (1a), by jejich argumentem nebyla jen infinitivní VP, nýbrž také subjekt (Karel), který by referenčně „kontroloval“ prázdnou kategorii PRO v subjektové pozici zanořeného predikátu (jít domů). V případě druhém, viz (1b), by lexikální subjekt byl generován v argumentové struktuře zanořeného predikátu a byl by (v č. opcionálně) „nadzvednut“ (raised) do funkční struktury m.s., s nímž vstupuje do formálního vztahu subjekt-predikátové shody.

Podle tradičních generativistických analýz (✍Ross, 1969; ✍Perlmutter, 1971; ✍Jackendoff, 1972, ad.) jsou m.s. slovesy kontrolovými, je‑li jejich interpretace „okolnostní“ (circumstantial, root; viz sekce 2.), a slovesy nadzvednutí, je-li jejich interpretace epistémická. Toto tvrzení spoléhá zejména na argument, že okolnostní, nikoliv však epistémická m.s. vstupují do theta-vztahu se subjektem. Např. v (2b) se Karel jeví být nositelem určité povinnosti jemu uložené, přičemž ona „povinnost“ je součást významu m.s. Podobný sémantický vztah nenacházíme v příkladu (2a).

V poslední době se však má spíše za to, že všechna základní m.s., nehledě na jejich interpretaci, spadají do kategorie sloves nadzvednutí (viz zejm. ✍Wurmbrand(ová), 1999). Argumenty jsou přesvědčivé i pro č. V níže uvedených příkladech jde pouze o okolnostní čtení m.s. (v případě epistémických m.s. není jejich charakter sloves nadzvednutí kontroverzní) a pro srovnání se uvádějí i věty se slovesem chtít – typickým reprezentantem kontrolového slovesa. Subjekt m.s. může být nereferenční (tzv. ↗expletivum), viz (3a) a (3b), což není možné s kontrolovými slovesy. Je-li přítomen referenční subjekt, nemusí tento být nositelem vlastnosti vyjádřené m.s.: ten dům v (3c) se nezdá být nositelem jakékoliv takové vlastnosti (stejně jako (3a) či (3b), i (3c) představuje případ tzv. ↗teleologické modality, tedy modality zaměřené na určitý cíl; v uvedených příkladech je cílem např. správný umělecký efekt na diváka připravovaného filmu). Totéž platí i pro případ deontických m.s. V (3d) není DP ta místnost nositelem povinnosti vyjádřené m.s. Nositelem oné povinnosti je v tomto případě nejspíše adresát (a ten není ani syntakticky vyjádřen, nelze tedy mluvit o nějakém syntaktickém vztahu typu udělování theta‑role). Konečně příklad (3e) ukazuje, že m.s. mohou mít kvantifikační dosah širší, než kvantifikační NP v jejich subjektu: prominentní čtení tohoto příkladu je, že pro splnění cíle vítězství v Davis Cupu je nutné, aby nějaký český tenista (a to kterýkoliv) vyhrál ještě jeden zápas (méně prominentní čtení s obráceným vztahem mezi kvantifikátory je, že pro jednoho konkrétního českého tenistu platí, že musí vyhrát ještě jeden zápas). Jsou‑li vztahy mezi kvantifikátory odvozeny ze syntaktické struktury, konkrétně tzv. „logické formy“ (LF; viz ✍May, 1977; ✍Fox, 2000), pak je toto argument, že subjekt nějaký český tenista může být syntakticky reprezentován v pozici hierarchicky nižší, než m.s., jehož je subjektem. Tato možnost přímo plyne ze struktury nadzvednutí, nikoliv však ze struktury kontrolové.

2 Sémantika

Nejvlivnější sémantickou analýzou m.s. je analýza Kratzer(ové), viz zejm. ✍Kratzer(ová) (1977), ✍Kratzer(ová) (1981), ✍Kratzer(ová) (1991), ✍Kratzer(ová) (2012). Na č. tuto analýzu aplikoval ✍Kyncl (2008) v kap. 7; heslo se ovšem drží původní prezentace Kratzer(ové). Ta navazuje na modální logiku, podle níž jsou m.s. kvantifikátory s doménou možných světů přístupných (accessible) z evaluačního světa (např. ✍Carnap, 1947; ✍Hintikka, 1962). Kvantifikačním jádrem (nucleus) m.s. je podle Kratzer(ové) infinitivní komplement slovesa (pršet v (4a/b)). Kvantifikačním restriktorem je pak mnohdy implicitní modální báze (modal base) MB, která odpovídá množině světů přístupných z evaluačního světa, již získáme průnikem propozic tvořících tzv. pozadí konverzace (conversational background). Množina propozic utvářejících konverzační pozadí je zpravidla jistou diskurzně relevantní podmnožinou propozic, které účastníci konverzace považují za pravdivé (common ground; viz ✍Stalnaker, 1972). Tato základní kvantifikační struktura, ilustrovaná schematicky v (4), je invariantní součástí sémantiky každého m.s. Základním parametrem, v němž se m.s. od sebe navzájem liší, je tzv. „modální síla“ (modal force); m.s. vyjadřující nutnost (např. muset) odpovídají univerzálním kvantifikátorům a m.s. vyjadřující možnost (např. moci) odpovídají kvantifikátorům existenčním. Přesněji řečeno, nutnostní m.s. vyjadřují, že jejich jádro je logickým důsledkem modální báze, a možnostní m.s. vyjadřují, že jejich jádro je logicky kompatibilní s modální bází.

LF:  [[ musí [MB] [pršet] ]] = Všechny možné světy v MB jsou takové, že v nich prší

LF:  [[ může [MB] [pršet] ]] = Existuje aspoň jeden možný svět v MB, ve kterém prší.

Druhým parametrem je podle Kratzer(ové) druh modality (např. ↗epistémická modalita, ↗deontická modalita, atd.), pro nějž se ve formálněsémantické literatuře etabloval výraz modal flavor („modální příchuť“). Druh modality v sémantice Kratzer(ové) odpovídá konkrétní podobě modální báze, resp. konverzačního pozadí. Tato povětšinou zůstává implicitní, jako v (4), a ze sémantického hlediska se jedná o volnou proměnnou, jež získává hodnotu na základě kontextu, avšak je možné ji explicitně přiblížit pomocí adverbiálních výrazů (viz už ✍Kratzer(ová), 1977). Např. adverbiální věta pokud vím, (5a), odpovídá množině světů, které jsou průnikem všech propozic, o nichž vím, že jsou pravdivé; adverbiále podle dopravních předpisů, (5b), odpovídá množině světů, již získáme průnikem všech propozic, které tvoří dopravní předpisy; věta aby ses dostal do Králova Pole, (5c), odpovídá množině světů, již získáme průnikem všech světů, v nichž ses dostal (v nějakém budoucím čase) do Králova Pole.

Podle ✍Kratzer(ové) (1981), ✍Kratzer(ové) (1991) není modální báze jediným konverzačním pozadím určujícím kvantifikační restrikci m.s., druhým takovým restriktorem je „zdroj uspořádání“ (ordering source, OS), konverzační pozadí (opět odpovídající množině propozic), pomocí něhož je množina možných světů v modální bázi (částečně) uspořádána. Např. „stereotypní“ (stereotypical) zdroj uspořádání uspořádá světy v modální bázi podle toho, do jaké míry se blíží jistému stereotypnímu „ideálu“, tedy odpovídají tomu, jak se obyčejně věci mají, do jaké míry se v těchto světech neděje nic zvláštního, nečekaného, apod. Doménou kvantifikátoru v sémantické reprezentaci m.s. pak není celá modální báze, nýbrž pouze ta její podmnožina světů, která je zdrojem uspořádání určena jako ta „ideální“. Mechanismus uspořádání možných světů může podle Kratzer(ové) být použit např. pro zachycení stupňované modality. Zmíněná dvě konverzační pozadí tvoří až doposud velmi vlivnou taxonomii druhů modality: Existují dvě základní modální báze – epistémická a „okolnostní“ (circumstantial). Epistémická modální báze odpovídá množině světů kompatibilních s tím, co mluvčí (popř. jiný evaluátor) v evaluačním světě ví. Okolnostní modální báze odpovídá množině světů kompatibilních s okolnostmi situace vyjádřené infinitivním komplementem m.s. Druhý typ modality se často nazývá root modalita. Druhy modality jako deontická, teleologická, bouletická, atd. odpovídají podle Kratzer(ové) různým zdrojům uspořádání aplikovaným na okolnostní modální bázi; viz ↗modalita. Epistémická modální báze je pak zpravidla uspořádaná pomocí již zmíněného stereotypního zdroje uspořádání. Níže jsou uvedeny parafráze příkladů (5) formulované pomocí teorie dvou konverzačních pozadí:

Jednou z vlastností sémantiky Kratzer(ové) je, že dva základní výše popsané parametry – modální „síla“ (možnost × nutnost) a modální „příchuť“ (epistémická × okolnostní) – mají zásadně odlišný charakter. První parametr je kódován přímo v lexikální sémantice sloves, kdežto druhý parametr je určen až na základě kontextu. To hezky zachycuje pozorování, že v mnoha jaz. se od sebe navzájem liší m.s. s různými modálními „silami“, avšak jedno a totéž sloveso může být použito pro vyjádření různých modálních „příchutí“. V č. toto platí pro tři ze čtyř základních m.s. – muset, moci a mít. M.s. smět je pouze deontické.

Novější výzkum ukázal, že slovesa jako č. smět zdaleka nejsou výjimkou (srov. německé dürfen v indikativu) a že v některých jaz. se m.s. chovají úplně opačně, než Kratzer(ová) predikuje. Např. ✍Matthewson(ová) & Rullmann ad. (2006) ukazují, že v jednom sališském jazyku je lexikálně kódována modální „příchuť“ a modální „síla“ závisí na kontextu. Tato pozorování si vyžadují jisté modifikace výše popsané teorie, nejsou však pro ni zásadním problémem.

Dalším zdánlivým problémem pro teorii Kratzer(ové), jejž zdědila od modální logiky, je ✍Karttunenovo (1972) pozorování, že věty s epistémickými nutnostními m.s. jsou intuitivně sémanticky slabší, než věty bez daného m.s.; např. Karel musí být doma je pociťováno jako slabší než Karel je doma, ačkoliv podle modální logiky (a sémantiky Kratzer(ové)) by tomu mělo být přesně naopak. Řešení ✍von Fintela & Gilliese (2010) spočívá v pozorování, že epistémická m.s. obsahují ve své sémantice evidenciální komponent, konkrétně presupozici, že mluvčí nemá přímý důkaz o pravdivosti či nepravdivosti infinitivní VP: Dívám-li se z okna a vidím, že prší, nemůžu říct Musí pršet; vidím-li však například přicházet lidi s mokrými deštníky (mám-li tedy nepřímé důkazy), je taková věta v pořádku. Právě tento evidenciální komponent epistémických m.s. vysvětluje jejich relativní sémantickou „slabost“; viz také ↗modalita.

✍Kratzer(ová) (2012) v rozporu se svými předchozími pracemi vyjadřuje pochybnost, zda rozdělení na epistémickou a okolnostní modalitu může být sémantického rázu: v obou případech se nejedná o nic více a o nic méně, než o množinu propozic, resp. množinu možných světů získaných jejich průnikem. Přiklání se tak k teorii ✍Hacquard(ové) (2006), ✍Hacquard(ové) (2010), podle níž je dané rozlišení na epistémickou a okolnostní modalitu primárně záležitostí syntaktickou. Hacquard(ová) v souladu s klasickým návrhem Kratzer(ové) tvrdí, že základní sémantika různých druhů m.s. je jednotná – jedná se o kvantifikátory přes možné světy získané pomocí dvou konverzačních pozadí. Přínos Hacquard(ové) spočívá ve dvou nových návrzích: (a) m.s. nejsou interpretována ve vztahu k evaluačnímu světu, nýbrž ve vztahu k události (eventuality, proměnná značená pomocí e); (b) m.s. mohou být generovány v syntaxi ve dvou různých pozicích – jejich komplementem je buď TP, n.VP (srov. ✍Cinque, 1999). Díky vztažení m.s. k událostem tak Hacquard(ová) může derivovat druh modality (epistémickou × okolnostní) jako vedlejší efekt syntaktického umístění m.s. Ve vyšší strukturní pozici je evaluační událostí událost promluvy (pojmenovaná e₀ v (8a)) a jako taková se vztahuje k okolnostem promluvy, což jsou, jak ✍Hacquard(ová) (2010) spekuluje, okolnosti epistémické, tedy okolnosti vztahující se k tomu, co mluvčí ví. V nižší strukturní pozici je evaluační událostí událost vyjádřená pomocí infinitivní VP a jako taková se vztahuje k bezprostředním okolnostem této události.

Hacquard(ová) ukazuje, že z jejího návrhu plyne celá řada vlastností m.s. závisejících na druhu jejich modality (viz zejm. ✍Hacquard(ová) 2011), z nichž některé jsou (pro jednoduchost se omezujeme na dva základní typy – (8a) a (8b), a vynecháváme epistémické interpretace ve vedlejších větách): (i) Časová závislost: Epistémická m.s. (čti: vyskytující se v hlavní větě) se vztahují vždy k okamžiku promluvy, což je vysvětleno tím, že tato slovesa jsou vztažena k události promluvy, viz (9a); okolnostní, např. deontická m.s., se vztahují k okamžiku, kdy probíhá událost vyjádřená infinitivní VP (tedy k čase určeném časem gramatickým, popř. různými adverbii), viz (9b) pro případ minulého času (totéž ovšem platí pro čas budoucí). (ii) Závislost na individuu: Epistémická m.s. jsou vztažena k „agentu“ události promluvy, tedy k mluvčímu, resp. k jeho znalostem, viz (9a); okolnostní m.s. jsou vztažena k participantům události vyjádřené VP, např. v (9b), kde se nařízení „dotklo“ Karla – agentu události kouření (tento participant však nemusí být syntakticky vyjádřen, viz sekce 1.):

(iii) Vzájemný vztah m.s.: Vyskytují-li se v jedné větě dvě m.s., každé s jinou interpretací, pak to nalevo (tj. strukturně výše) je interpretováno epistémicky a to napravo (tj. strukturně níže) okolnostně. Např. věta Karel musel muset být doma může znamenat, že pokud vím, Karla někdo/něco nutil(o) být doma, avšak nikoliv, že někdo/něco Karla nutil(o), aby, pokud vím, musel být doma. (iv) Vztah k jiným operátorům: Syntaktické umístění m.s. v závislosti na jejich interpretaci dále koreluje s jejich kvantifikačním dosahem (scope): epistémická m.s. mají zpravidla nejširší dosah v rámci své klauze, kdežto okolnostní m.s. mohou mít i dosah úzký (příkladem je už vztah vůči gramatickému času, viz (9)). Tradičně zmiňovaným případem je vztah m.s. k negaci: podle klasických pozorování (např. ✍Coates(ová), 1983; ✍Drubig, 2001) mohou být negována okolnostní m.s., avšak nikoliv epistémická; anglická věta John may not watch TV znamená buď, že John nemá povoleno dívat se na televizi (okolnostní, deontické čtení), n. že, pokud vím, je možné, že se John nedívá na televizi (epistémické čtení). Ukazuje se však, že tato generalizace není správná, neboť existují epistémická m.s., která mohou být interpretována v dosahu negace (pro angl. např. ✍Cormack(ová) & Smith, 2002). Příkladem je i č. (viz ✍Kyncl, 2008 v kap. 9): ve větě Nemůže být doma může být negované m.s. interpretováno epistémicky a současně v dosahu negace; tuto interpretaci můžeme vyjádřit pomocí parafráze „není pravda, že podle toho, co vím, je možné, že je doma“, tedy „určitě není doma“. Totéž platí o nutnostním m.s. muset. Dalším případem je vztah k nominálním kvantifikátorům. Podle ✍von Fintela & Iatridou(ové) (2003) mají epistémická m.s. vždy dosah nad nominálními kvantifikátory, důsledkem čehož má věta Každý student může být nejstarší ve třídě (resp. její angl. ekvivalent) pouze pragmaticky deviantní čtení, kdy více studentů je nejstarších současně (a tedy jedině pravdivá, jsou-li všichni studenti stejně staří). Pragmaticky mnohem pravděpodobnější čtení, kdy pro každého studenta platí, že podle toho, co vím, může být nejstarší ve třídě (formálněji: pro každého studenta existuje aspoň jeden možný svět, v němž je nejstarší) tato věta podle autorů postrádá. (Č. toto čtení marginálně umožňuje, neboť každý má velmi blízko k tzv. ↗free choice indefinitu kterýkoliv, kterýžto výraz umí vytvořit jakousi iluzi širokého dosahu.) Oproti tomu okolnostní m.s. taková čtení umožňují, např. Každý host může sníst tento poslední kousek dortu se zdá mít čtení, kdy pro každého hosta platí, že má povoleno sníst tento poslední kousek dortu (srov. pragmaticky deviantní čtení, kdy je povoleno, že každý host sní tento poslední kousek dortu). Viz také ↗modalita.